USA 2003
Je zvláštní, že k okomentování mého pobytu v USA se dostávám až po komentářích k Mexiku a Aljašce, ale důvod je prostý - USA je sice na pohled nádherná země, ale uvnitř je nesmírně chudá. Teď hovořím o společnosti, nikoliv přírodě. Příroda je zde totiž úžasně rozmanitá a nádherná. Chci ale hned na začátku upozornit, že jde o můj vlastní prožitek a tyto své názory a zkušenosti nikomu nevnucuji. Nejlepší bude, když začnu pěkně od začátku a popíši jak jsem k tomuto závěru dospěl.
Říkal jsem si, že dokud jsem mladý a bez závazků, tak chci vidět co nejvzálenější země, protože Evropu a dostupné státy můžu procestovat, až budu starší klidně i s rodinou, ale takové cestování s rodinou po USA, to není jen tak levná záležitost. A tak jsem si koupil Work and Travel program a vyřídil si studentské J1 vízum. Agentura mi také domluvila zaměstnavatele v USA - měl to být MC Donald´s v Alabamě ve městě Mobile. Ve smlouvě bylo vše v pořádku, tak jsem to podepsal (zaměstnavateli jsem napsal mailem, kdy dorazí mé letadlo do Mobile a oni mi obratem potvrdili, že mne tam budou čekat) a pak už stačilo jen koupit letenku a letělo se. Letěl jsem sám, protože jsem věřil, že nejlépe člověka život prověří, když se naučí za sebe zodpovídat sám a jsem rád, že jsem to tak udělal, díky tomu jsem si i prohloubil jazykové znalosti apod. Pamatuji si, že mě uchvátilo letiště v Atlantě, bylo jednoduše obrovské a mezi jednotlivými terminály jezdily vlaky. Přišel jsem k celníkovi a po chvilce napětí jsem již měl razítko v pase a mohl pokračovat dál. Přestoupil jsem na letadlo do Mobile a v pátek večer jsem dorazil na tamní letiště. Čekal jsem u vchodu a když se po nějaké době nikdo neozval, tak jsem si řekl, že na mě asi zapomněli a šel jsem si na informace zavolat. Na čísle nikdo nebyl, tak jsem si řekl, že si vezmu taxík a zajedu do nějakého nejbližšího motelu a ráno zavolám znovu. Když mi ale taxikáři sdělili cenu, tak jsem ihned vystřízlivěl, protože nejbližší ubytování bylo velmi daleko, tak jsem odmítnul a šel na informace zpět. Evidentně jsem byl zmatený, protože mě aniž bych ji o to požádal velice mile oslovila letištní policistka, tak jsem jí celou situaci vysvětlil a požádal ji, zda bych nemohl tuto noc přespat na letišti, že mám spacák a ráno zmizím. Měl jsem platnou letenku, takže svolila, a tak jsem se přivázal k batohům a peníze si dal do peněženky, kterou jsem měl zavázanou za krk a pod oblečením na těle. Moc jsem toho nenaspal, ale když jsem vždy procitnul, všimnul jsem si, že ta policistka ne mne stále z povzdálí dohlíží. Musím přiznat, že vždy když jsem se zde potkal s policisty, tak nejen že budili respekt, ale měl jsem opravdový pocit, že chtějí pomoci, což u nás v republice bohužel nemám. Když viděli, že někdo tápe, ihned přistupovali a ptali, zda něco nepotřebuje. To bylo úžasné, tohle bychom od nich klidně mohli převzít. Ale budu pokračovat dál, po přespání jsem tedy ihned šel na informace a odtamtud zavolal do MC Donalda. Řekl jsem jim, že se pro mě nestavili, jak jsme byli domluvení a čekal na omluvu a domluvu, kdy teda dojedou, ale nic se nekonalo. Oznámili mi, že se mnou tak brzy nepočítají, a ať se stavím v pondělí ráno. Dopravu a ubytování během víkendu ať si domluvím sám, že je to nezajímá. Byl jsem naštvaný, ale co se dalo dělat. Chvíli jsem seděl a přemýšlel, co udělám, když v tom jsem u té samé recepce uviděl 4 nebo 5 lidí v mém věku a když jsem se zaposlouchal, tak jsem uslyšel češtinu. Volali někam telefonem a pořád se rozčilovali, tak mi to nedalo a oslovil jsem je. Zjistil jsem, že mají smlouvu s tím samým podnikem jako já, a že dopadli úplně stejně. Promysleli jsme situaci a rozhodli se půjčit si auto a zajet přímo do toho MC Donaldu, který byl cca 1 hodinu cesty z letiště. Jakmile jsme tam dojeli, tak jsme jim oznámili, že nás nevyzvednuli a co se tedy stalo. Mávali jsme před vedoucí podniku našimi smlouvami a ona se sice pořád smála, ale bylo jí to celkem jedno. Řekla nám, že v pondělí může přijmout maximálně dva z nás, zbytek že možná bude mít práci za týden. Byli jsme z toho úplně rozčarovaní, absolutně jsme to nechápali a ihned zavolali do Intraxu, což je společnost, která si vzala naše peníze za zprostředkování práce v zahraničí. Byl tam záznamník a když se napsal mail, tak zrovna v tomto období že prý je ten, kdo za to zodpovídá, na cestách, ale že se ozve ihned jak se vrátí. Bylo nám jasné, že tudy cesta nevede, a že řešení problému je prostě na každém z nás. Byla to dobrá zkouška ohněm. Tak jsme se rozhodnuli si auto nechat a našli jsme si ubytování v nějakém jejich Family Inn i s bazénem za poměrně slušné peníze. Ihned jsme začali hledat jinou práci, ale před tím jsme se chtěli najíst a kam jinam než do "mekáče", vždyť jsme v Americe. Když jsem vstoupil dovnitř, tak se mi udělalo špatně. U stolu seděl muž s ženou, kteří před sebou měli snad tunu jídla a byli tak tlustí, že to nejde popsat. Nikdy v životě jsem neviděl tak tlusté lidi a to my Češi na tom nejsme taky moc dobře. No prostě hrůza. Dali jsme si jídlo a jelo se hledat práci. Jedni z nás jeli do firmy zprostředkující práce a přijeli úplně nadšení, že všichni byli strašně milí, a že je pro nás všechny spousta práce, jen si vybrat. Vyplnili formuláře, a že se mají stavit zítra. Já ještě s jedním nebo dvouma klukama jsem jel tuším na letiště a tam jsme se vyptávali lidí, jestli neví o nějaké práci. Myslím že hned ten první (byl to černoch) nám s americkým úsměvem vykládal, že shání na stavební práce pomoc, tak jsme si řekli to je ono, to bude mnohem lepší než Mc Donald´s. Tahle práce je nám bližší. Tak jsme se domluvili, že zítra se cca v 10 ráno za ním stavíme k hotelu v němž bydlel a šťastní vyrazili domů. První dojmy z lidí a jejich usměvavosti a vstřícnosti a optimizmu byly prefektní. Byli jsme nadšení, že není problém sehnat práci a lidé jsou tak strašně milí a plní optimismu. Druhý den jsme tedy jeli k tomu hotelu ,ale ten chlapík nám ani neotevřel dveře, i když jsme viděli, že je vevnitř, tak jsme s nepořízenou jeli hledat dál. Druhá skupinka dopadla úplně stejně. Prý přišli do agentury zprostředkující práci a oni jak je viděli, tak poslali jiného zaměstnance než včera a ten jim s lítostí oznámil, že bohužel už žádná práce k dispozici není, ale den před tím jim naslibovali vše možné. Prostě nepředstavitelná hrůza pro lidi, kteří jsou zvyklí jednat na rovinu a když něco slíbí, tak očekávají, že to bude takto. Postupně jsme si začínali uvědomovat, že se jedná o tzv. culture shock. Tuhletu pro Američany typickou povahovou vlastnost jsem od samého začátku nemohl vystát. Po pár dnech jsem zjistil, že oni se sice perfektně usmívají a naslibují cokoliv a odkývají vše možné (ale neumějí říkat slovo NE), ale je to jen takové jakési divadlo, ale když jde o vážnou věc, tak na ně není absolutně spolehnutí. Tyhlety situace jsem odteď zažíval denně několikrát a vždy mě to překvapilo, opravdu vždycky, i když jsem tam už byl 3 měsíce. A není to pouze můj dojem, tohle mi vždy potvrdili i ostatní Evropané (nejen Češi). Prostě je to zcela jiná mentalita a mně to absolutně nesedí a v poslední době vidím podoných lidí stále čím dál tím více i u nás a z tohoto trendu se mi dělá úplně zle.
Nadešlo pondělí a my se vydali do MC Donaldu, kde jsme měli podepsanou platnou smlouvu a vedoucí nám potvrdila, že může vzít pouze dva lidi. Nakonec protože jsem přijel sám a nebyl vázaný na žádnou partu kamarádů, tak jsem tam přece jen zůstal a oni všichni ostatní odjeli na Floridu do Pensacolly a tam si našli práci (to jsem zjistil až později). Už si nepamatuji na první den, ale pamatuji si, že každý den jsem zažíval nová a nová překvapení. Naše vedoucí bohužel byla člověk, který se jistě těžce vypracoval ve svém oboru, ale minulý rok byla v Las Vegas vyhlášená za nejlepšího manažera všech MC Donaldů a z toho důvodu šetřila kde se dalo. Posílala nás domů, když viděla, že není dost zákazníků a dělala nám všelijaké naschvály ohledně pracovní doby. V Alabamě je spousta černochů a zde v MC Donaldu jich pracovala také většina. Většina z nich byli lidé, kteří nemají žádné nebo chabé vzdělání a kteří nemají jinou možnost. Je to zajímavé, když u nás lidi jdou do MC Donalda, aby ukázali, že na to mají a je to vnímáno jako jakýsi luxus, tak v USA je tomu jinak. Já totiž pracoval u okénka, kde se řidičům dává jejich objednané jídlo a pití, takže jsem vždy musel s lidmi v autech chvíli mluvit a naprostá většina, když slyšela, že jsem vysokoškolský student, tak okamžitě reagovala nechápavě: "What the hell are you doing here?". Vždy dost opovrhlivě říkali, že nechápou proč jsem si dobrovolně zvolil práci zde. Pro místní je Mc Donald´s a lidé v něm chátrou. To jsem ale pochopil velmi rychle. Hned další den mi bylo jasné, proč tomu tak je. Už jsem byl chvíli v práci když najednou přijelo obrněné vozidlo a z něj vyskákalo několik černochů oblečených do stejného oblečení jako já a přidali se k nám. To mě celkem zarazilo, pak jsem se s jedním dal do řeči a zjistil, že si tímto způsobem odpykávají trest a že jsou to trestanci. No, byl to fakt super pocit pracovat s trestancema, ale musím přiznat, že paradoxně tihle maníci mi přišli féroví a normálnější než ten přetvařující se zbytek. Tihle si aspoň na nic nehráli, čímž je nechci ale v žádném případě obhajovat. Jeden z nich měl dokonce 7 let za pašování drog a říkal mi, že už nikdy nezavadí o pořádnou práci, že za tuhle chybu bude pykat celý život. Škoda že tohle u nás taky tak nefunguje.
Alabama je plná lidí s černou pleťí. Dříve bych se nad tím vůbec nepozastavoval, protože jsem nikdy neřešil, jestli je člověk bílej nebo žlutej. Bylo mi to jedno. Z domova mám akorát zkušenost pouze s Rómy a to jsou v naprosté většině případů lidé, kteří evidentně parazitují na celé společnosti a využívají její výhody, ale nijak se nepodílejí na jejím budování. Na sociálních úřadech si vykřičí práva a peníze, které normální smrtelník nikdy nedostane a pokud nedejbože nemají argumenty pro ospravedlnění nějaké své neschopnosti, tak se začnou ohánět rasismem. Tohle jsem doposud znal z naší země a i když tohle nikdo nemůže oficiálně zveřejnit, tak stejně všichni ví, že to tak bohužel je. A nic se s tím nedělá. U nás je asi bych to nejlépe vystihnul slovním spojením "obrácený rasismus", protože dle mého je rasista ten, kdo nerespektuje nastavené zákony a záměrně se vyhýbá svým povinnostem a když je v úzkých, tak těží z toho, že on sám má jinou pleť než ten zbytek a všichni mu to musí zbaštit, protože on má přece tmavou pleť, on je ten chudák. Myslel jsem si, že to je pouze fenomén naší země, ale v Alabamě jsem pochopil, že místní černoši jsou této naší skupině velmi podobní, avšak Amerika má jednu velkou výhodu oproti nám, že umí zamávat s podobnými lidmi téměř stejně. Ono už to s jejich historií ani jinak nejde. Tam mají šanci opravdu všichni, vždyť i jejich prezident je v současnosti tmavé pleti a je to v pořádku, když je to schopný člověk, ale na druhou stranu za stejnou chybu u nich platí všichni stejně, a je jedno, zda má takovou nebo jinou pleť. A to je úžasné, tohle u nás vůbec nefunguje. A to je právě ta podstata problému. Když už jsem zmínil rasismus, tak nesmím zapomenout na jednu příhodu, nad kterou jsme přemýšleli velmi dlouho. Jedna Češka (Klárka), která dělala u pokladny (byla zde s přítelem (Štěpán) a po práci v MC Donaldu jsme spolu všichni vycestovali po USA) vracela zrovna peníze zákazníkovi černé pleti a ten se na ni podle nás zcela bezdůvodně rozčílil. Nechápali jsme co se děje, v tom okamžitě přiběhla vedoucí a uklidňovala jej. Jakmile odešel, tak si zavolala Klárku a začala jí nadávat. Klárka rozumněla anglicky velmi dobře, ale musela si to nechat vysvětlit několikrát, aby pochopila, kde byl problém. Zákazník (černoch) si stěžoval, že Klárka bílému zákazníkovi stojícímu před ním vrátila peníze přímo na ruku, ale jemu že peníze vrátila na k tomu určený tácek. To byl důvod, proč se ten člověk rozčílil a hned ji nazýval rasistkou. Klárka stejně jako my ostatní nechápala vůbec, o co jde. Vůbec si v tom shonu neuvědomila, komu jak vrací peníze. A on to byl velký problém, ale zcela nesmyslný a vykonstruovaný. Abych byl objektivní, tak to prostě musím psát tak, jak to bylo. Jinak Vy kdo pojedete do států na to nebudete připraveni. Samozřejmě, že má zkušenost se vztahuje převážně na lidi pracující v mekáči a naše zákazníky a jinak by se chovali vzdělaní a kultivovaní černoši, ale i během cestování po USA jsem nezměnil svůj názor.
V práci jsem také zažil něco co nemá s barvou pleti nic společného a sice povýšení jednoho z nás, kteří dělali u "pásu". Nikdy bych nevěřil, jak rychle se může člověk změnit, když dostane funkci a moc ovládat ostatní. Ta žena ve firmě už nějaký rok dělala a dělala jistě výborně a sem tam se s každým dala do řeči, byla prostě v pohodě. Jednoho dne ji vedoucí povýšila na vedoucí celé směny. Od první chvíle před námi stál jiný člověk, začala si užívat svou moc a ponižovala nás jak to jen šlo. Bylo smutné pozorovat, jak rychle se my lidé dokážeme změnit a chovat jako zvířata, když k tomu dostaneme příležitost. Je to smutné, ale jsem rád, že jsem si to mohl uvědomit na vlastní kůži. Já věděl, že za pár měsíců zmizím a už ji neuvidím, ale tu zkušenost si s sebou vezmu a to je dobře. Byl jsem ve firmě již cca 14 dní a zjistil jsem, že za minulý týden jsem neměl odpracovaných ani těch smlouvou garantovaných tuším 40 hodin týdně. Šel jsem tedy za vedoucí a šlušně jí vysvětlil, že nedodržuje mou smlouvu a že bych rád, abych měl alespoň tolik hodin, kolik je ve smlouvě, že jinak si stěží vydělám alespoň na to, co jsem do tohoto "výletu" zainvestoval (cca 50 000 KČ). S americkým úsměvem mi odvětila, že se to samozřejmě nebude opakovat, a že další týden budu mít dokonce víc hodin, tak jsem jí poděkoval a už jsem to neřešil, jenže další týden jsem měl dokonce méně hodin než ten předešlý. To už jsem ale nemohl zůstat úplně klidný, protože mi tam přede všemi slíbila, že tomu bude jinak, a tak jsem jí prostě zvýšeným hlasem připomněl, že mi něco slíbila. Něvěděla, jak na to má reagovat a ostatní s hrůzou přihlíželi, co že jsem si to dovolil, protože oni kdyby byli v této situaci, tak se usmějí a půjdou pryč, i když si v hlavách budou myslet něco jiného. Jsou to prostě pokrytci, ale já ne. Když mi něco slíbila a mám to jasně napsáno ve smlouvě, tak na to přece mám právo. Je to další zjištění, my si myslíme, že Američané jsou svobodní, ale ono tomu tak moc není. A tak když ona porušila smlouvu, já jsem se rozhodnul udělat to samé. Od této chvíle jsem začal hledat druhou práci, i když bylo vesmlouvě napsáno, že to dělat nesmím. A díky Štěpánovi a Klárce jsem druhou práci nakonec našel - byl to supermarket, kde jsem po nocích doplňoval zboží a přes den dělal v mekáči. Díky tomu jsem nakonec vydělal dost peněz i na třítýdenní cestování po USA, což bych pouze v tom Mc Donaldu nedokázal. V této druhé práci byli moc fajn lidi a byl mezi nimi také jeden černoch, který byl absolutně skvělý a strašně milý, a proto jsem se jej odvážil zeptat, co si myslí o nich černoších. Byl to skvělý člověk, takže jsem věděl, že se neurazí. Řekl jsem mu svůj názor na černochy, se kterými jsem pracoval a on mi sám přiznal, že bohužel naprostá většina černochů je takových, jak jsem popisoval výše. Jeho upřímnost se mi moc líbila, ale nikdy bych se jej na to nezeptal, kdybych necítil, že je to slušný člověk. Bohužel musím k tomuto tématu ještě přihodit další zážitky, protože u toho okýnka jsem měl možnost během 3 měsíců pozorovat různé lidi a když bych z toho měl udělat nějaký závěr, tak opravdu nejvyšší procento vulgárních a nepříjemných zákazníků tvořili černoši. Není to z mé strany rasismus, je to prostě holé konstatování reality, nic víc. Ale dost už tohoto tématu.
Teď z jiného soudku. Překvapilo mě, že se v USA nesmí stopovat. Jsem milovník knih a zjistil jsem si, že ve vedlejším městě je antikvariát. Tak jsem se tam chtěl vydat, ale když jsem si zjišťoval, odkud jede autobus, tak jsem s hrůzou zjistil, že nic podobného jako je autobusová doprava tady nefunguje. Tady má každý přece své auto a pokud ne, tak je divný. A já byl bohužel dost divný, když jsem u cedule Fairhope stopoval. Spousta lidí si klepala na čelo, někteří jen přibrzdili, aby se podívali na toho exota, který stopuje, když je to zde zakázáno. Nicméně po několika desítkách minut se přece jen jeden odvážlivec ukázal a zastavil mi. První jeho otázky směřovaly k tomu, jestli jsem v pohodě a jestli nemám nějaký problém, když stopuji. Avšak já mu řekl, že se chci jen dostat do antikvariátu a on mě tam zavezl.
Další věc, která mě úplně šokovala byla příhoda s Klárkou. Klárka jednoho dne přišla do Mc Donaldu před pracovní dobou, aby se tam převlékla. Měla na sobě přilnavé body (tričko) a přilnavé šortky. Moc jí to slušelo, vypadala prostě sexy, tak jak chodí většina českých žen v létě (Info pro chlapy: američanky nejsou moc hezké, ještě, že žijeme v České Republice). Jakmile vstoupila do práce, vedoucí ji okamžitě vykázala, ať jde zpět k ubytovně a přijde jinak oblečená, že vypadá jako prostitutka. Nebyl to však názor jen naší vedoucí. Když jsem se ptal ostatních, co se stalo, tak byli také pohoršení. Je vidět, že puritánství zde má dobré kořeny. Abych řekl pravdu, my Evropané jsme ve spoustě ohledů mnohem svobodnější než Američané. Jeden spolupracovník mi řekl, že je u nich zakázáno se třeba opalovat nahoře bez. Kdyby se nějaká dívka takto opalovala třeba na své vlastní zahradě a někdo ji takto uviděl, tak je velmi pravděpodobné, že si pro ni za chvíli přijede policie.
Další věc, kterou jsem dlouho nemohl pochopit je pokrytectví v oblasti alkoholu a zbraní. Několikrát jsem viděl, jak vedle sebe stojí obchod zbraní a obchod alkoholu. Zatímco alkohol si člověk může koupit pouze s ID a pak jej konzumovat pouze v nějakém sáčku, aby nebylo vidět, že pije alkohol, tak zbraň si zde může koupit téměř každý. Kdejaký primitiv tady může mít bouchačku a mají to tuším zakotvené v ústavě. Když si vzpomenu jaké typy lidí jsem viděl někdy na ulicích ve velkých městech, tak jsem rád, že nebydlím v USA. Tohle fakt nepochopím. Vůbec se nedivím, že je tam taková kriminalita.
Když už jsem zmínil zbraně a alkohol, musím také zmínit televizi a média. Média vládnou světu a nejinak je tomu i v USA. Na naší ubytovně jsme měli spoustu kanálů (cca 60-80), takže jsem měl možnost vidět, co jim pouští celé dny v televizi. Naše televize na tom bohužel není o moc lépe, protože je v ní čím dál více různých reality show a rádoby vtipných seriálů, v televizních novinách člověk slyší jen nějaké hrůzy a často nepodstatné a převrácené informace bez původního kontextu, ale přesto tam bylo ještě něco navíc. Jejich pořady jsou více afektované. Když je na programu politika, tak tam proti sobě dva chlapíci křičí a je to show. Když jsem tam zapnul jakýsi náboženský program, tak se tam rozkřikoval nějaký černoch a stále zmiňoval boha a Krista apod. a všichni mu přikyvovali a plakali a jásali. Prostě všechno je to taková show, vše jen na oko. Vše jen divadlo, na přilákání voličů, věřících beránků apod. V Americe vládne profit. To je podstata této země. V tom paradoxně dle mého názoru tkví chudoba těchto lidí. Vydělat co nejvíc peněz, co nejvíce profitovat na čemkoliv. Člověk je zde opravdu pouze kolečko byrokratického stroje, což u nás je už po vzoru USA také, ale ještě já si pamatuji, že tomu před několika lety v takové míře nebylo. Avšak naše opičení se po všem americkém je v naší kultuře evidentní. Bohužel jsme i v blízké historii naší země vždy jen někomu sloužili a opičili se po něm, ať to byli Němci, či Rusové. Je to bohužel stále ta samá písnička a marně hledám u nás nějakou národní hrdost (nezaměňovat s nacionalismem), nějaké češství nebo něco podobného. Jsme zřejmě stále Švejci, co se dá dělat. Ale ať neodběhnu od tématu médií v USA. Myslím si, že v USA jsou média ještě mnohem více zmanipulována vládou než u nás. Viděl jsem pořady o válce v Iráku a různé časopisy pojednávající o tomto problému a když jsem viděl, jakým způsobem je ta válka prezentována, tak se mi chtělo brečet. Vždy tam Američané vystupovali jako ochránci, zachránci apod. Když jsem se bavil s lidmi, tak měli často velmi omezený přehled o historii, kultuře, prostě o všem. Samozřejmě ne všichni, ale naprostá většina ano. Abych řekl pravdu, byl jsem absolutně zhnusený z lidí a jejich kultury v USA.
Konečně nadešel čas, abychom vyrazili na cestu po USA. Celý poslední měsíc jsme se na ni těšili a práce nám ubíhala rychleji a rychleji. Všichni jsme si vytvořili účet u stejné banky a vložili tam většinu vydělaných peněz, abychom pak při cestování neztráceli čas hledáním více bank. Štěpán sehnal auto z bazaru, byl to van - tedy dodávka. Ještě než jsme vyrazili na cestu, tak jsem s kamarádem z Makedonie Florimem jel do Atlanty (stát Georgia), abychom tam na mexické ambasádě pro něj dostali razítko do pasu, ale bohužel zřejmě bylo pozdě na vyřízení, takže s námi nakonec nejel. A Atlantou začíná mé cestování po USA.
