Svatební fotograf - Vít Němčák

Seward byl založen 1903 a pojmenován po Williamu Sewardovi, jenž koupil 1867 Aljašku od Rusů. Je to nejčastější cíl turistů, protože odtud mohou jít na Kenajský poloostrov, kde je možno vidět fjordy a ledovce (Kenai Fjords National Park vznikl 1980). Tento nezamrzající přístav byl vždy geniálním strategickým místem, proto zde americká armáda za 2. světové války zbudovala pevnost Fort Mc Gilvrey proti Japoncům.

27. března 1964 v 17 36 se na Seward přiřítila 10 metrů vysoká vlna tsunami a zničila 90% města. Umřelo 12 lidí. Byla to obrovská rána pro ekonomiku Sewardu. Šlo o nejsilnější zemětřesení v severní Americe - 9,2 Richterovy škály. Celkem umřelo 131 lidí.

Co se týče práce, tak celý tento můj výlet byl jednou velkou loterií. Vždy záleží na sezóně, tedy vše se odvíjí od množství ryb. První rok jsem přijel  a zrovna byla jedna z nejlepších sezón historie Sewardu, ta druhá naopak jedna z těch horších. Vzhledem k tomu, že abyste se tam dostali, tak utratíte cca 60 000 KČ  a nevíte, zda budete mít vůbec práci, tak je to dost kruté. Ale to je vše na Aljašce. Tady nemá nikdo nic zadarmo. Nikdo neví, kdy začne sezóna, nikdo také neví, kdy skončí. Vše je podřízeno rybám, takže pokud jsou, všichni se smějí a ví, že se sice strašně nadřou, ale díky tomu vydělají peníze. A pokud ryby nejsou, tak se všechny sny rozplývají. První rok to bylo skvělé, denně jsem pracoval 16 hodin denně 7 dní v týdnu 50 dní v kuse. Do stanů jsme se chodili jen vyspat. Na oběd a večeři byly hodinové přestávky. Spalo se 4-6 hodin denně. Hodinová mzda byla ta nejnižší možná na Aljašce (7,15 dolarů), ale za přesčasy, kterých bylo spousta, se dostávalo 50% navíc, a právě díky tomu se zde dalo vydělat. Práce byla opravdu dřina, vše záleželo na tom, jaký post zde máte, ale pokud jste třeba zaspali, prostě jste o něj přišli. Kromě nás, vysokoškoláků z Česka, Slovenska, Polska, Ukrajiny, Ruska a Turecka zde byla spousta různých individuí z Filipín, Kuby, Havaje ale i USA. Naprosta většina z nich byli lidé, kteří evidentně nemají na výběr, často bez vzdělání. Byli jsme zde (podobně jako jsem pracoval kdysi v Alabamě s trestanci, které vždy ráno přivezlo obrněné auto a večer po práci pro ně zase přijelo) mimo jiné i s trestanci, takže si člověk musel dávat pozor, aby mu někdy nepraskly nervy, což v tak stresujícím prostředí nebyl problém, nehledě na to, že téměř každý z nás držel v ruce perfektně ostrý nůž na ryby. Sem tam k nějakému konfliktu došlo, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Pracovali jsme ve speciálních pláštěnkách a měli na sobě i rukavice, nejprve teplé a na nich pak  gumové. Práce byla absolutně monotónní a náročná, takže aby člověk tuto situaci zvládnul, tak si prostě musel ve své hlavě vytvořit určitou iluzi. Pro mne byla motivací možnost cestování, až práce skončí a dále také koupě nového fotoaparátu - digitální zrcadlovky. Takže když mi bylo nejhůř, tak jsem si představoval, že jsem již někde na cestách a fotím si novým fotákem, jindy jsem si zase vzpomínal na cesty, které jsem podniknul již dříve. Prostě vždy bylo třeba utéci před realitou někam jinam, někam, kde je lépe. Výbornou obranou byl také smích. Vtipy byly jednou z možností, jak utéci z reality, takže bylo v podstatě jedno, co se tam dělo, my jsme si vytvořili svůj iluzorní svět a díky němu jsme se nezbláznili (což mi připomíná, že tohle zřejmě bude asi i důvod, proč tolik lidí na světe zcela slepě věří nějaké víře, je to lidem zcela vlastní se raději nechat vést nějakou autoritou a nemuset sami přemýšlet  a převzít zodpovědnost na sebe samotného). Ty obranné mechanismy lidského těla a mysli jsou opravdu úžasné a ja jsem si je na vlastní kůži zažil právě zde. Nevím, zda si to ostatní také takto uvědomovali, ale zřejmě ano. Smáli jsme se opravdu všemu a kdykoliv to šlo, tak jsme vymýšleli různé legrácky. Vzpomínám si, že jsem dvakrát byl ve stavu, který jsem již od té doby nikdy jindy nezažil a sice, že jsem byl těsně před přestávkou tak vyčerpán, že jsem zcela automaticky šel na přestávku a jako stroj prošel kolem všech, kteří mě možná i oslovili, ale já byl prostě mimo, jen jsem se díval před sebe a cítil, že jsem ve stavu, který absolutně neovládám. Během přestávky  jsem kolem sebe místo hlasů slyšel jen jakýsi šepot a byl jsem strašně pomalý, tak jsem proseděl celou přestávku a opět jako stroj šel znova do práce. Když jsem přišel k sobě, tak mi bylo jasné, že jsem právě byl chvilku na hranici něčeho. Nevím čeho, ale jsem rád, že za chvilku bylo zase vše zpět.

Po těch 50 dnech jsme končili dříve. Ještě teď si pamatuji, jak jsme se s kamarádem celý den těšili na fajront a domlouvali, že ještě tento den vyrazíme na bízkou horu Mt. Marathon. Byli jsme absolutně zesláblí a nevyspalí, ale ten první pocit svobody po tolika dnech otročiny byl úžasný. Když jsme na ten kopec lezli, tak se nám chvílemi třepaly nohy, jak jsme nebyli zvyklí chodit (v práci jsme stále stáli) a nahoru jsme dorazili unavení a zadýchaní, ale zrovna zapadalo slunce, tak jsme uviděli celý ten záliv při západu slunce. Rázem jsme zapomněli na práci a těšili se na každý další den a nová dobrodružství. Tato hora Mt. Marathon je dnes známá díky běhu, který je každoročně pořádán dne 4. července. ten se koná již od roku 1915, kdy se obchodník Gus Borgen vsadil o 100 dolarů, že nikdo tuto horu nemůže vyběhnout nahoru a dolů pod 1 hodinu. Vítěz to tehdy zvládl za 62 minut. Vzdálenost je 3 míle (asi 5 km) a hora je vysoká 1000 metrů. Nejlepší výkon se povedl roku 1981 - 43 minut a 23 sekund.