Náš pětidenní výlet začal v Praze, kde jsme se perfektně navečeřeli v restauraci Belle Époque u Karlova mostu, dali jsme si šťavnatý steak a silné vínko (manželka jen symbolicky, protože v bříšku nosila našeho malého Víťu juniora). Pak jsme brouzdali po krásně osvětlené večerní Praze. Druhý den ráno jsme už letěli do francouzského Lyonu, kde nás čekal déšť a na 14 dní dopředu zatažená obloha. Neváhali jsme však ani vteřinu a ihned si vyzvednuli objednaného Renaulta z půjčovny a vyrazili jsme vstříc Provenci, která se stala již dříve cílem mnoha umělců a milovníků krásné přírody. Toužili jsme vidět ten kousek výjimečné scenérie, kterou tak zajímavým způsobem popisoval například známý spisovatel Peter Mayle ve svých bestsellerech Rok v Provence či Dobrý ročník (poslední jmenovaná kniha byla krásně zfilmovaná). Za pár hodin jízdy po dálnici jsme již viděli první levandulová pole a azurové nebe přeplněné sluníčkem. Ta změna z příšerného Lyonu do slunečné Provence byla neskutečná. První noc jsme měli zaplacenou a předem zamluvenou v pro mne nejhezčím kempu v jakém jsem kdy byl, jmenoval se La Vallee Heureuse a nacházel se nedaleko Cavaillonu. Na webovkách nevypadal nikterak výjimečně, ale v reálu byl nádherný. Před vjezdem se rozprostíralo jezero a celý kemp byl ze tří stran chráněn horami. Z dálky ani nebylo poznat, že jde o kemp, tak hezky byl zasazen do okolní přírody. Ihned u vstupu nám na přivítanou dali zcela zdarma láhev vína Chateau De Beck, které nám velmi chutnalo. Ráno jsem nemohl dospat a vzbudil jsem se ještě před východem slunce. Manželka ještě spala, tak jsem vzal foťák a vydal jsem se na lov a zažil jsem zde jeden ze svých nejkrásnějších východů slunce (ono to možná bude i tím, že se jen málokdy budím před svítáním :-) ). Ráno jsme se okoupali v místním bazénku a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství, tím byla oblast Luberonu - oblast středověkých vesniček na kopcích, medově zbarvených farmářských budov, vinic, třešňových sadů (byly opravdu neskutečně sladké), melounů, kozích sýrů, voňavých polí vlčího máku, slunečnic a levandule. My jsme zde byli na konci června, což byla právě sezóna levandule, to byl náš záměr. Manželka totiž levanduli zbožňuje a v této oblasti ji najdete na každém kroku. Projížděli jsme městy Ménerbes, Lacoste, Bonnieux a v posledním zmíněném jsme si udělali kratičkou procházku po městě a vylezli na místní kopec s kostelem a s panoramatickou vyhlídkou na tento kouzelný kraj. Absolutně chápu, proč do této oblasti již v minulosti vždy mířili malíři a umělci odevšad. Krajinou Provence se nechali inspirovat mezi jinými Eugéne Delacroix, Paul Cézanne, Paul Gauguin, Vincent van Gogh, Pablo Picasso, Pierre-Auguste Renoir či Henri Matisse. Mými oblíbenými z těchto zmíněných jsou Renoir pro krásu, světlo a prozářenost barev ve svých impresionistických obrazech a Vincent van Gogh pro svou živelnost, syrovost, pravdivost, upřímnost a schopnost vidět krásu ve zcela běžných věcech zcela svérázným způsobem. Projížděli jsme tímto krajem a jen jsme tajili dech a nechali se tím vším unášet. Míjeli jsme různě upravená levandulová pole, ale všechna se mi zdála moc uhlazená, moc upravená na oko, když v tom jsem uviděl vedle hlavní silnice přesně to, co jsem hledal. Před námi bylo zcela přirozeně upravené políčko levandule a v pozadí byl nádherně vypadajícící rozpadající se statek a sluníčko bylo přesně tam, kde jsem jej potřeboval na focení. Na tomto místě jsme se chviličku zdrželi, protože jsem zde manželce nafotil těhotenské fotky jaké bych u nás nikdy nemohl udělat. Oba jsme z toho měli obrovskou radost a pokračovali jsme dále k největšímu evropskému kaňonu Gorges du Verdon, jehož vápencové útesy se tyčí do výšky až 700 metrů a jehož řeka Verdon má zelenou barvu. Do kaňonu jsme se dostali přes horkou a suchou náhorní plošinu Plateau de Valensole, což byla oblast zcela posetá výhradně levandulí, prostě vlevo vpravo neustále jen levandule, manželka z toho byla u vytržení :-). Druhý den jsme strávili v autě a projížděli jsme rozlehlý kaňon Verdon, který ale po pár hodinách vypadal stále podobně, a tak už jsme se těšili na večer, protože tuto noc jsme strávili v kempu v Cassis. Říká se, že dobří holubi se vracejí na svá místa, a tak jsme se i my vrátili na místo, které jsme si oblíbili na našich líbánkách - a sice město Cassis se svými Calanques. Tentokrát jsme již jako staří mazáci věděli kam chceme jít a opět jsme si tohle výjimečné místo maximálně užili. Při minulé návštěvě jsme si nemohli užít noční atmosféru, tak jsme to teď napravili a celý další den jsme strávili v jednom nádherném zálivu, který jsme navštívili i minule. Navečer jsme se pak přesunuli do kempu před Aix-en-Provence. V průvodcích jsme se dočetli, že v tomto městě je nejhezčí alej jilmů ve Francii zvaná Cours Mirabeau, tak jsme byli zvědaví, ale upřímně jsme byli celkem zklamaní. Byli jsme rádi, že jsme město viděli, ale když se sem již nepodíváme tak určitě nezahyneme :-). Byl před námi poslední večer a další den večer jsme již měli odlétat. Měli jsme v plánu již jen co nejrychleji dorazit do Lyonu, ale dopoledne jsme chtěli zajet do St. Rémy. Proč právě do St. Rémy? No protože šlo o mou srdcovou záležitost, a sice o návštěvu alespoň jednoho místa, kde působil můj oblíbený malíř van Gogh. Nechtěl jsem vidět obrovské Arles, kde působil i s Gaugenem. Chtěl jsem zažít malé místo. Popravdě jsem vůbec nic nečekal, jen jsem chtěl nasát atmosféru tohoto místa, ale jakmile jsme tam dorazili, tak jsme oba dva byli úplně nadšení. Nejprve jsme objevili kouzelný trh na malinkém náměstí, kde jsme koupili snad nejlepší olivy na světě, poté jsme dorazili do románského kostela s klášterem St-Paul-de Mausole, v němž van Gogh pobýval od května 1889 do května 1890, poté, co si uřezal v Arles ucho. Namaloval zde jedny ze svých nejlepších děl. Dodnes je zde léčebna využívající uměleckou terapii. Van Goghův pokoj je však přístupný veřejnosti a byl jsem nadšený přístupem návštěvníků, protože tam byl klid a ticho. Všichni jsme respektovali tento netradiční "blázinec". Díky tomuto pietnímu klidu na mne místo neuvěřitelně zapůsobilo a vnímal jsem jej jako důstojnou oslavu jeho génia. Ten pocit bych v Arles určitě nezažil. Těžko se ta atmosféra popisuje, ale hezčí zakončení naší cesty po Provence si nedokážu představit. Ke klášteru patřil krásný dvůr s levandulovým polem a polem plným kosatců. S manželkou jsem se dokonce domluvil, že pokud se z toho mého věčného focení někdy zblázním, k čemuž někdy nemám moc daleko :-), tak bych byl rád, kdyby mě "odklidila" právě sem :-). Naplněni tímto nečekaně intenzivním zážitkem jsme se již vydali na dálnici do Lyonu a letadlem domů.