Do Mexika jsme přejeli z USA (Texas) přes Město Heroica (Matamoros). Před přechodem hranic jsme nakoupili v Městě Harlingen v supermarketu potraviny a převážně spoustu galonů pitné vody. Proč? Protože jsme si zjistili, že v Mexiku je obrovský problém s pitnou vodou. Je zde nedostatkovým zbožím, ta co teče z kohoutku by nám mohla ublížit, i když místní jsou na ni zvyklí. My Evropané bychom však mohli ihned mít problémy, nikdy jsme tedy nepili jinou než kupovanou vodu! Mexiko je zcela jiným světem než jsem měl možnost doposud vidět. Postupně popíši proč. Pokud jedete z na povrchu pozlaceného ale v útrobách zcela zkaženého a přetvářkou přesyceného světa USA (to je má zkušenost a nikomu ji samozřejmě nevnucuji, já to však cítil takto), tak ihned na hranicích se stane cosi těžko představitelného - je to asi takový pocit, jako by se člověk dodíval na nějaký v nádherném prostředí natočený brakovní béčkový romantický film plný přetvářky a různých intrik a ihned po jeho zhlédnutí se začal rozbíhat surový realistický film plný chudoby, násilí, drog, strachu apod. Takový jsem měl první dojem, když jsem přejížděl hranice. Ihned za hranicemi jsme potkali žebrající postižené děti v zcela dotrhaných hadrech a cesta i když asfaltová byla v žalostném stavu. Všechno zde bylo na první pohled v mizerném stavu a chudoba byla vidět na každém rohu -  a to jsme byli kousek od hranic USA.

Na hranici jsme museli zaplatit poplatek za auto, který jsme pak při návratu do USA dostali zpět - moc se nám hodil, ale to vysvětlím až později. Zřejmě se tím vláda brání tomu, aby lidé obchodovali s auty. My jsme měli koupenou dodávku cca za 1300 dolarů a velmi často nám místní nabízeli vyšší částky, ať jim ji prodáme, což jsme samozřejmě neudělali. Jak jsem již napsal, cesty zde byly příšerné a v noci jsme si nedovolili na nich nikdy jezdit. Původně jsme si mysleli, že v Mexico City budeme za jediný den rychlé jízdy, avšak tady to nejde tak jako v USA, kde jsou absolutně dokonalé silnice. Tady je úplně jiný svět. Chvíli je cesta jakž takž dobrá a pak náhle jsou v ní obrovské díry, takže člověk musí pořád dávat pozor a jet rozumnou rychlostí. Byli jsme šokovaní, že každou chvíli nás zastavovala hlídka po zuby ozbrojených vojáků, kteří vždy prohledali naše auto, později jsme zjistili, že kontrolují převážně překupníky drog, což nás vyděsilo. Pak jsme si raději každý den kontolovali alespoň narychlo auto, kdyby nám někdo chtěl připevnit nějaké ty drogy třeba na podvozek a poté, co bychom projeli kontrolou, tak si je vyzvedl. Nebylo by to jistě poprvé ani naposledy. Cítili jsme se proto velmi nebezpečně, ale bylo dobrodružství.  Ve vnitrozemí už jsme tyto kontroly nezažili, ale zažili jsme jiné věci. V nějakém městě na křižovatce jsme asi o 1 metr přejeli plnou bílou čáru, abychom stihnuli zareagovat na červenou. Ihned jsme couvnuli a vše bylo v pohodě, protože krom nás zde nikdo tuším ani nebyl. Jenže jakoby z odnikud se k nám přiřítil policista a donutil nás přijet k chodníku a teď začalo divadlo. My tři Česi jsme nerozumněli španělsky, takže jsme v podstatě nic něříkali a dvě naše spolucestující z Jížní Korey španělsky uměly, tak nám vždy řekly, co po nás ten chlap chtěl. Požadoval, abychom zaplatili pokutu a začal už nevím na jaké částce, ale bylo to moc peněz a pak stále ubíral a ubíral, dokonce nám nechtěl vrátit řidičský průkaz. Po cca 10 minutách nám jej vrátil, když zjistil, že nejsme američané (čož si myslel, když viděl americkou značku auta). Byli jsme z tohoto incidentu úplně znechucení, ale pokračovali dál. Něco podobného nás pak čekalo v samém Mexico City. 

Zdálo by se, že mám z Mexika špatné vzpomínky, ale opak je pravdou. Ano, je to tady strašně nebezpečné, policisté jsou evidentně zkorumpovaní, je zde chudoba, mají příšerné cesty a nebezpečí číhá na každém rohu, ano to je pravda, jenže to je jen jedna polovina celé tváře. Existuje ještě totiž ta druhá. Obě k sobě nerozlučně patří a nelze s čistým svědomím Mexiko ohodnotit jen negativně či pozitivně, je to prostě směsice různých extrémů, ale ty zde prostě tak nějak fungují a právě tato skutečnost činí z Mexika zcela výjimečný zážitek. Těžko se to popisuje, ale přesto se o to pokusím.

Takže po počátečních nesnázích jsme pokračovali stále podél východního pobřeží Mexika a měli možnost vidět jak se vegetace mění z na severu zcela nízké (malé keříčky ale jinak spíše tráva) na džungli, kde není nikdy nedostatek srážek (různé palmy a stromy). Během dvou dní jsme ze severu projeli až k Mexico City. Po cestě jsme moc lidí nepotkali, většinou jsme před sebou a za sebou viděli horizont a kolem nás jen rovinu a na ní trávu a sem tam keř, na cestě byl sem tam přejetý pes, což je v Mexiku typické (všude jsou psi) nebo často také přejetý dravec. Pamatuji si, že jsem zrovna v této oblasti řídil a najednou uprostřed této pustiny se zcela nečekanně proti nám v protisměru vyřítil zarostlej chlap s kloboukem na kole. Vůbec jsem nechápal, odkud mohl vyjet a málej jsem ho přejel. Před námi nebylo široko daleko žádné město, za námi taky ne, ale on se prostě najednou objevil spoza nějakého keře a jel nevím kam, nikde nic nebylo. Jeli jsme dál a už se začaly objevovat první kopečky a v tom jsme uviděli agávové pole (z agáve se dělá tequilla). Ihned jsem zastavil a šli jsme si je vyfotit, za pár minut už zde zastavovalo auto a v něm majitel pole a ihned vyzvídal, co že tam děláme, ale když viděl, že jsme studenti, a že zřejmě nehrozí, že bychom mu to ukradli, tak se s námi dal do řeči. Byly to první kaktusy, které jsme na naší cestě Mexikem uviděli. Pak jsme jeli dál a blížil se západ slunce a my věděli, že už je čas někde zastavit. Zastavili jsme u prvního města a hledali hotel, kde bychom mohli přespat. V Mexiku jsme si nikdy nedovolili přespat jinde než v hotelu! Po ubytování jsme si řekli, že se po městě podíváme. Byl to zcela zvláštní pocit, jak jsme šli po ulici, skoro všichni se na nás dívali, jako bychom byli z jiné planety. Po chvilce nám to bylo jasné, ještě jsme za celý pobyt v Mexiku nepotkali "bělocha" a tady na ulici byli všichni také jen domorodci. Byl to pro mě zcela neznámý pocit. Šli jsme tedy po ulici a nasávali tu směsici nebezpečí, nejistoty ale něčeho zcela nového když tu v tom z jednoho projíždějícího auta na nás anglicky jeden Mexičan něco pokřikoval. Zastavil a slušnou angličtinou se nás ptal, co tam děláme a jak se nám líbí Mexiko a jestli už máme místo k přenocování, a že pokud ne, tak on že by nás u sebe doma ubytoval. Byli jsme velmi překvapení a všichni jsme po dosavadních zkušenostech slušně odmítli a raději zůstali v hotelu, ale on byl neodbytný a požádal nás, zda by s námi nemohl jít na večeři. Byl velice milý a tak jsme si řekli proč ne. Šli jsme do jeho oblíbené restaurace a dali si tam různé typicky mexické lahůdky (taccos, tortilly, tequillu apod), vždy nám popsal, co se z čeho vyrábí, byl to skvělý zážitek. Nakonec z něj vylezlo, že pracoval několik let  v USA u nějaké ropné společnosti (což znamená, že na mexické poměry byl velmi bohatý - spousta lidí z Mexika by ráda pracovala v USA, ale samozřejmě že se to povede jen pár vyvoleným - on byl jedním z nich) a že je velmi rád, že může s námi oprášit své znalosti angličtiny a samozřejmě v očích svých krajanů vypadat nadřazeně, že umí cizí jazyk. To byla má domněnka, ale druhý den mě utvrdil v něčem úplně jiném. Doprovodil nás po večeři k našemu hotelu a požádal, zda by nás mohl druhý den pozvat k sobě domů na typickou mexickou snídani a poté ještě na oběd k jeho rodičům. Přijali jsme, i když jsme stále nikomu nedůvěřovali a čekali, co přijde zítra. Měli jsme původně plán, že ihned ráno vyrazíme do Mexico City, ale říkali jsme si, že taková nabídka se neodmítá. 

Ráno jsme tedy přijeli k jeho domu. Představil nám svou ženu a děti a pozval do svého chudého domku. Tam nám dali ochutnat typickou snídani (už si nevzpomínám co to bylo). Měli vše velmi skromně ale vkusně vybavené. Když jsem šel na záchod, který byl spojen se sprchovým koutem, tak jsem si nemohl nevšimnout, že je všude oprýskaná zeď a spousta plísně. Život zde je opravdu asi krutý, o tom nebylo pochyb a to jsem měl možnost jistě nahlédnout do bohatější rodiny. Chvilku jsme zde pohovořili a pak vyrazili na mléko, ale nikoliv do nějakého supermarketu nýbrž na ulici. Jelo kolem nákladní auto a prodávalo "čepované" mléko, které naši hostitelé koupili do termosky a jelo se opět domů, kde to jeho manželka vařila a řekla nám, že nás trošku tento den mlékaři napálili, že dnešní mléko nemá tolik smetany jako obvykle a pak nám připravila výborný nápoj. Náš hostitel na nás stále viděl, jak se díváme na hodinky, protože jsme měli přibližný plán cesty a již teď jsme byli pozadu, stále nám slušně dával najevo, že to vůbec nechápe. Jejich pojetí času je totiž zcela odlišné než to naše! Oni neuznávají honění se za nečím, vyzařoval z nich klid, jakýsi vnitřní klid. Těžko se to popisuje, jakoby žili jen tímto okamžikem a to, co si člověk naplánuje nemá stejně bůhví jakou hodnotu, protože o našich osudech je stejně již dávno rozhodnuto a vše přece řídí Bůh, tak proč bychom se měli za něčím honit. Stále nám říkal, že tam můžeme zůstat a vyrazit kdykoliv jindy a bylo vidět, že to nechápe. Na všechno měli čas, to uděláme zítra, zítra je taky den. Někdy když jsem ve stresu, tak si na ně vzpomenu a říkám si, co to blázním, vždyť o nic nejde, ale s takovým přístupem bych v naší společnosti nemohl dost dobře fungovat. Je to prostě jiné myšlení, nám cizí. Pak jsme teda byli přijati k jeho rodičům, byl to také rodinný dům a ihned před domem mě úplně učarovala nádherná babička, která seděla před domem na židli, byla to jeho maminka a já ji požádal, jestli bych si ji mohl vyfotit. Měla nádherné ruce a vrásčitý obličej. Vešli jsme dovnitř a posadili se a on zcela hrdě začal představovat jednoho člena rodiny za druhým, bylo úplně cítit, jak celá rodina drží pohromadě a jak moc je tento fakt pro jejich životy důležitý. Pochopil jsem, že nám právě ukázali to pro ně nejdůležitější na světě. Pak jsme se pustili do jídla, my Češi jsme si raději nic pikantního nepřidávali, protože zřejmě schválně kvůli nám oddělili ty různé omáčky, ať máme možnost si vybrat, zda to chceme ostré či nikoliv. Jen jsem vždy trošičku ochutnal, ale bylo vše pekelně ostré. Avšak naše kamarádky z Jižní Korey (zvyklé z domu na ostrou stravu) si nabíraly obrovské množství ostrých omáček. Vůbec nechápu, jak to mohly vydržet. Domeček byl opět strašně skromný, ale velmi mě tam zaujal takový z tvrdého papíru a dřeva vyrobený Indián s nůší na zádech, chvíli jsem si jej prohlížel a mí kolegové zase jiné drobnůstky, byly to předměty zcela jiné než jsou u nás k vidění. A pak jsme se šli podívat na dvůr, kde nám ukázali stromy (limetky) a všude bylo tak jako u nás na vesnicích bahno a kaluže ale co bylo téměř typické pro každý dvůr či zahradu, byly zde také vraky starých aut. Na jejich malém dvorku byly hned tři auta. Nevím proč, jestli tam něco skladují nebo co, ale bylo to vidět v každém městečku či vesnici. Při loučení došlo k něčemu co mě absolutně dojalo, při loučení mi totiž úplně nepřipravenému cokoliv říci už nevím kdo (ale zřejmě maminka našeho hostitele či on sám) dali do ruky toho Indiána, kterého jsem tak obdivoval, ale ani jsem nepostřehl, že by si někdo všimnul, že mu věnuji zvýšenou pozornost. Prostě bez nějakých řečí vycítili, že se mi ten Indián strašně moc líbí, ale nikdy by mne nenapadlo je o něj požádat či odkoupit. Ihned jsem zdvořile odmítnul, ale oni byli absolutně neodbytní. Řekli, že je u nich zvykem každému příchozímu něco darovat a tohle že je můj dárek, že si všimli, že se mi to líbí. Vůbec jsem na to nebyl připravený. Byli to prostě strašně milí a pohostinní lidé a i když byli strašně chudí, rozdali by i to poslední, co měli. Moc jsme jim poděkovali a vyrazili směr Mexico City. Na cestách jsem se o tu sošku staral  a když jsem musel mít na sobě obě krosny, vždy jsem měl toho Indiána v ruce, aby se mu nic nestalo. Dodnes jej mám doma v pracovně u knih, aby mi je připomínal a hlavně to poselství lidskosti a člověčenství.

Takže jsme opět byli na cestě a již se blížili k Mexico City. Vegetace se stále měnila a nevím jak bych popsal ty všelijaké barvy. Protože jsem blázen do focení, tak zřejmě vnímám některé věci víc než ostatní a musím říci, že jsem třeba takovou zelenou barvu jaká tam byla nikdy neviděl. Nejde říct, že to byla prostě zelená, byla to totiž nádherně sytá zelená se všemi možnými odstíny. Prostě ráj pro fotografa. Protože jsme vyjeli od našich hostitelů později, tak jsme dorazili pod plošinu na níž se nachází Mexico City až navečer. Mexico City se totiž nachází na 2000 m vysoké (náhorní) plošině, což si člověk uvědomí až na vlastní kůži. Na mapě to nevypadalo nijak hrozně, ale my večer začali stoupat nahoru, po té příšerné cestě, ketrá se chvílemi sesouvala ale co bylo nejhorší - jelo na ní v tomto úseku spousty aut. Teprve teď jsme se cítili nebezpečně. Zařadili jsme se za absolutně brutálně přetížený náklaďák, což je pro Mexiko typické a pomalu jeli za ním a mezitím nás předjížděla auta zezadu, ale ti blázni vůbec neřešili, že předjíždějí třeba v pravotočivé zatáčce, prostě pustili dálková světla a za stálého troubení nás předjížděli, sem tam se vyřítil stejným způsobem někdo shora a pak jsme museli okamžitě reagovat, ať se nic nestane. Prostě to byla džugle, ve které neplatila žádná pravidla, kromě toho, že já jedu a kdo je víc. Takto jsme tedy vystoupali na vrchol náhorní plošiny a vynervovaní našli nejbližší hotel a šli spát.

Další den jsme již měli namířeno k úžasnému místu Teotihuacan. Tohle město bohů bylo absolutně úchvatné. Teotihuacan je jedna ze starých mezoamerických kultur, mezi 1. a 8. stol. n. l. nejvýznamnější náboženské centrum celé Střední Ameriky. Zříceniny Teotihuacánu leží dnes necelých 50 kilometrů severovýchodně od Mexico City. Teotihuacán je nejen v mexických mýtech popisován jako zvláštní, magické, posvátné místo skrývající mnoho tajemství a ohromující svojí monumentalitou. Zde je odkaz na wikipedii - Totihuacan. Tohle místo mi učarovalo ze všech, které jsme na celé naší cestě viděli, nejvíce. Přál jsem si, abychom měli více času a mohli tam být na západ slunce nebo přijet druhý den a podívat se na východ slunce, když tam ještě nikdo není, ale už tak jsme byli ve skluzu s naším plánem. Vylezli jsme si nahoru na pyramidu slunce (ta větší) a rozhlédli po okolí. Ten pohled byl úchvatný. Všude dokola jen krásná příroda, hory, jedna malinká vešnička nedaleko ale jinak jen krásná krajina. Tady se zastavil čas, tak jsme si sednuli a odpočívali a kochali se tím pohledem. Prostě úžasné. Nebyl jsem ještě nikdy u pyramid u Káhiry, ale viděl jsem jak jsou blízko u tohoto města plného smogu a špíny. Tady jsme ale byli uprostřed krásné čisté a zatím ještě člověkem neponičené přírody a dívali se na ni z vyvýšeného místa jako nějaký pták. Prostě nejhezčí místo, jaké jsem doposud viděl. Dole pod pyramidou sice obtěžovali prodejci se suvenýry, což ten zážitek trošku zmenšilo, ale nedá se nic dělat - krásné věci přitahují spousty lidí. Protože mi to místo ukouzlilo, tak jsem si na památku od těchto prodejců koupil sošky bohů pyramidy slunce i měsíce a masku města Tihuacánu, aby mi to místo připomínaly. Slunce ještě nezapadalo, jenže my museli ještě nejraději za světla dorazit do Mexico City, čehož jsme se obávali. Vždyť jde o město s cca 28 milióny Obyvatel (v době, kdy tam byli my, tak to bylo cca 20 000 000). Nikdo z nás si nedovedl představit, jaké to bude, ale věděli jsme, že to bude peklo, a taky že bylo. Chtěli jsme najít jeden konkrétní hotel, jeho adresu jsme zjistili od jednoho páru (asi Kanaďani - už nevím), který jsme viděli na pyramidách a viděli jsme, že mají v ruce průvodce Lonely Planet. Ti nám řekli adresu svého hotelu, a že je to tam v pohodě a za 10 dolarů na noc a je to v centu Mexico City. To znělo úžasně, ale realita pak byla trošku jiná. Mexico City je strašně rozlehlé a dlouho se jede předměstím, na kterém je vidět slumy po obou stranách, chudoba je vidět na každém kroku a s tím souvisí i obrovská kriminalita, která se děje v tomto městě. Do města se jede v několika pruzích, ale nebylo to jako třeba v Atlantě, kde jsem jedním směrem viděl 6 pruhů, bylo jich míň, ale pořád někdo troubí a předjíždí a rozčiluje se. My jsme samozřejmě byli úplně vyplašení, takže jsme jeli pomalu v pomalejších pruzích. Všude je vidět zelené taxikářské broučky, což je pro tohle město absolutně typické, jsou prostě všude. Nakonec jsme dojeli do hotelu, kde opravdu za 10 dolarů člověk mohl přenocovat. Vyložil jsem si pár věcí a protože jsem měl po cestě napuchlé nohy od kousanců od moskitů, tak jsem se osprchoval, abych tu bolest trošku utlumil (ostatní  byli v pohodě, ale na mne ty kousance působily špatně). Jenže jsem si neuvědomil, že ve sprše je samozřejmě ta jejich voda plná různých baktérií, takže druhý den ráno jsem měl ty nárty ještě horší a pořád se to zhoršovalo a stále jsem si je musel mnout. To mi ale nemohlo zabránit, abych spolu se všemi vyrazil do města. Již na první pohled bylo vidět, že tohle město bude nebezpečné, tak jsme stále byli při sobě. Viděli jsme po cestě hlídače bank před dveřmi s nabitými brokovnicemi, policisty na koních s velkými klobouky, spoustu různých architektur stojících vedle sebe, spoustu psů a hlavně strašně moc lidí. Byli jsme na jejich největším náměstí, kde stojí kostel z dob španělškých konkvistadorů, u něhož žebrali lidé a ve stáncích se prodávala hlavně trička s obličejem Che Guevara. Na tomto náměstí tančili nějací indiáni a za nimi se nacházely částečně odkryté zůstatky původního aztéckého chrámu. Před nimi byla spousta stánků s nádhernými naušnicemi, náramky apod. Ideální místo pro nákup dárků. Navštívili jsme také náměstí tří kultur, které na jednom místě demonstuje celou historii Mexika. Jsou zde vykopávky aztéckého chrámu, španělský kostel a v pozadí příšerné moderní stavby. Tři kultury na jednom jediném místě, osud Mexika.

Po těchto skvělých zážitcích jsme se vrátili do našeho hotelu a zjistili, že jsme byli okradeni! Tedy přesně řečeno já a Štěpán, protože jsme si nějaké peníze nechali i v hotelu na pokoji (zbytek jsme měli u sebe). Ostaní to naštěstí neudělali. Naštěstí jsme s tímto počítali a tak jsme před samotným cestováním již v USA zjsitili, jaká pobočka naší banky (všichni jsme měli stejnou) se nachází ihned za hranicemi Mexika v Novém Mexiku a zde jsme nechali veškeré své vydělané peníze, protože jsme s takovou událostí v Mexiku museli počítat. Ale narušilo to naše plány, i tak už jsme měli dohromady jen málo peněz, a tak jsme pobyt v hlavním městě museli zkrátit a druhý den jet pryč. Kdo nás ale okradl? Zřejmě pokojská, měli jsme prohrabané věci, ale když jsme se na recepci domáhali spravedlnosti, tak nám jen recepční ukázal cedulku nad ním, kde stálo, že neručí za věci, které si lidé v hotelu nechají. My jsme to absolutně nechápali, protože jsme se domnívali, že právě v hotelu je to najistotu, ale vše bylo jinak. Ještě, že jsme s sebou neměli víc peněz - já přišel o 100 dolarů, což byly skoro mé poslední peníze, takže odteď jsem se musel spoléhat na ostatní a benzín teď platili za mne. Drželi jsme se původního plánu a když už jsme byli tak blízko známé sopky Popocatépetl, tak jsme ji chtěli vidět, našli jsme si na mapě vesničku, která se z našeho pohledu nacházela nejblíž a do ní jsme vyrazili. Během jednoho dne jsme z přelidněného hlavního města přijeli do nádherně klidné vesničky. Zaparkovali jsme auto a vyrazili směrem k El Popo, druhé nejvyšší hoře Mexika. Po cestě jsme potkali muže v klobouku s chlapcem, kteří jeli na koni u kukřičného pole, rodinku sedící u hrachového pole, která vařila kukuřičné placky a když nás spatřili, tak nás ihned chtěli pohostit. Slušně jsme odmítli, protože jsme opět viděli, že sami chudáci toho moc nemají. Při návratu z procházky jsme narazili na kolemprojíždějící nákladní auto. To zastavilo cca 30 metrů před námi a vylezl z něj prošedivělý zarostlý stařík a nabídl nám, že nás sveze, tak jsme naskočili na korbu a jeli zpět do vesnice. Po seskočení jsme se vydali k autu, ale než jsme k němu došli, tak kolem projelo auto a megafonem stále něco hlásilo, zastavilo a vyšel z něj chlapík ve středních letech a velice slušně se nás zeptal, co tam děláme, a zda bychom nechtěli u nich zůstat na večerní náboženskou slavnost, která se koná jednou za rok a jde o oslavu Ježíše Krista. To jsme nemohli odmítnout. Mohli jsme zažít něco zcela neobvyklého. Musím se přiznat, že je mi absolutně cizí podporovat jakoukoliv církev a organizované náboženství. Samotná víra (nebo spíše potřeba víry v něco smysluplného, aby se člověk nezbláznil nebo nespáchal sebevraždu z pocitu nicoty) však nemůže za to, že my lidé to vždy zneužijeme a uděláme z ní mocenský nástroj a je jedno jestli jde o křesťanství, islám či buddhismus. Vše je to založeno na jediném principu a jakmile se z toho udělá dogma a manipulují se masy lidí, tak je to vždy začátek záhuby. V USA je na každém kroku spousta kostelů, kde vždy u vchodu sedí krásně oblečený člověk s kravatou a kasičkou, každý má bibli dokonce v autě a nejraději hned pod oknem, aby každý viděl, že majitel vozu je "správný" věřící, v televizi je dokonce hned několik programů, kde celý den běží kázání a záběry ze mší, kde vždy nějaký řečník zcela afektovaně hovoří o Bohu a všichni mu plačíce přikyvují. Tohle je podle mých zkušeností pojetí víry v Boha v Americe, tak jako vše, tak i víra je zde pro naprostou většinu jen módním trendem, pozlátkem, povrchem, byznisem a divadlem. Naproti tomu pojetí té samé věci v Mexiku je zcela jiné. Zde náboženství zřejmě nemá tolik prostředků, protože věřící jsou většinou chudí, ale možná právě proto jsem zde neměl pocit, že by lidé byli tímto způsobem vykořisťovaní. Když se těmto vesnickým chudým lidem člověk podíval do očí, tak ani nevadilo, že jim nerozumí, z těch očí číšilo opravdové náboženství, jakási laskavost a nehraná radost, že nás vidí, i když nás nikdy neviděli. Tento pocit jsme měli, když jsme dorazili na jejich slavnost. Jim bylo úplně jedno odkud jsme, kdo jsme a kolik máme peněz apod. Oni nás považovali za hosty a cítili jakousi lidskou povinnost nás pohostit. Vím, že to zní jako bych si to vymyslel a dělal tady nějakou propagandu (to samozřejmě ne), ale nejhezčí na tom je ten fakt, že tohle se nám opravdu stalo. Opět tak jako rodina našeho předchozího hostitele, tak i tito lidé v nás viděli lidské bytosti, nikoliv možný zdroj příjmu. Když jsme tedy dorazili na slavnost, tak nás přišel uvítat právě ten chlapík, který nás pozval, byl to totiž samotný farář. My jsme se chtěli posadit dozadu, ať nijak do slavnosti nezasahujeme, ale on trval na tom, ať jdeme úplně dopředu. Tak jsme si tedy sedli do první řady přímo před pódium a lidé si nás prohlíželi jako v Zoo. My si prohlíželi je, oni zase nás a měl jsem pocit jakoby ještě nikdy neviděli bělocha. Pamatuji si, že je nejvíc zajímal Štěpán, protože měl světlé vlasy, což se jim strašně líbilo. Slavnost začala a vystřídaly se zde různé kapely a když jsme se chtěli slušně rozloučit, tak nás ten farář nenechal odejít a pozval nás dovnitř. Když jsem vešli dovnitř, tak jsme se ocitli v místnosti se stoly plnými jídla. Řekl nám, ať se dobře najíme a napijeme a pak se s námi šel rozloučit. Před tím než jsme odjeli, tak nám velice hrdě ukázal jejich kostel a pokračovali jsme dál. Teď už nás čekala pouze co nejrychlejší cesta na samotný sever Mexika přes  nádherné městečko v horách Guanajuato, kde jsme se rozloučili s dvěma spolucestujícími z Jižní Koreje (tyto dvě dívky zde měly zaplacený měsíc kurzu španělštiny) a od teď jsme byli už jen 3. Za poslední peníze jsme nakoupili benzín a tak tak dojeli na hranice s USA v El Pasu, kde jsme dostali zpět peníze za naše auto, takže bylo opět na benzín, abychom dojeli do Albuquerque, kde se nacházela pobočka naší banky a zde jsme vybrali veškeré své úspory. Více informací o Novém Mexiku a dalších cílech naší cesty budu postupně zveřejňovat v galerii o USA.

Záměrně jsem oddělil v mých galeriích USA od Mexika, protože se jedná o dva diametrálně odlišné světy. Už jen fakt, že jsem v Mexiku byl v podstatě jen pár dní, ale napsal jsem o něm nejdelší popisek ze všech zemí, znamená, že jsem touto zemí byl absolutně uchvácen. Tahle země je prostě taková jaká je, a to bez přetvářky. Umí být krutá, nebezpečná a nesmlouvavá, ale na druhé straně také velice laskavá a mírná. Nechtěl bych zde žít, protože je nebezpečná, ale jsem moc rád, že jsem jí mohl nahlédnout pod slupku a uvidět něco málo z jejího obrovského bohatství. Škoda, že se něco podobného nedá říci o USA.