Hochzeitsfotograf

První fotky jsou ještě z Fairbanks (Fairbanks Eis Museum), města, které je známé díky extrémním zimám. Představte si, že vylijete z 2 patra vodu a na zem dopadne led. Je to druhé největší město Aljašky.  V létě jsou zde dlouhé dny až 20 hodin (nejdelší den má 23 hodin). V létě je tu teplo, v zimě zas extrémní zima. Je zde možné vidět polární záři 240 nocí v roce. Nazývá se northern lights nebo také aurora. Zde jsme nakoupili potraviny na cestu a přespali v kempu.

Další den jsme již vyrazili zřejmě na z mého pohledu nejhezčí a nejdobrodružnější část našeho výletu. Náším cílem totiž bylo se dostat po Dalton Hwy 416 mil na úplný sever Aljašky do městečka zvaného Dead Horse. Tato jediná cesta na sever byla vybudována kvůli ropovodu Trans Alaska Pipeline, který se táhne ze severu Aljašky na jih a ropa tak urazí 800 mil do přístavu Valdez za 140 hodin. (perličkou je fakt, že Aljaška byla původně ruským územím, ale 1867 byla prodána ruským carem za 7,2 milionu dolarů, avšak za tuto částku proteče ropa ropovodem za jediný den. Ropu nalezli v roce 1968 v Prudhoe Bay, stavěl se 3 roky a stál 8 biliónů dolarů) .Cesta je určena hlavně pro kamiony, které dodávají vše potřebné na stanice ropovodu.  Těchto stanic je zde celkem 12 a jejich úkolem je pohánět ropu vpřed. Benzínek je zde opravdu málo, takže je třeba vždy nabrat plnou nádrž. Do roku 1994 mohla veřejnost pouze po řeku Yukon, přes níž vede Yukon River Bridge. Řeka měří 3200 km a vede z Kanady na Aljašku a ústí do Beringova moře. V zimě zamrzá. Ropovod vede tímto mostem a je ohnivzdorný a odolá také zemětřesení. My samotní jsme během cesty narazili na hořící části lesa a zcela jsme se zhrozili. Chtěli jsme tento fakt nahlásit v příštím městě, ale když jsme to oznamovali místním lidem, tak se nám jen vysmáli a řekli, že ten oheň hoří již několik měsíců, ať si neděláme starosti, že je to zcela normální.

Když jsme jeli po polární kruh, příroda byla celkem monotvárná - blížil se podzim, takže stromy byly krásně zbarvené, ale za polárním kruhem se krajina začala proměňovat v něco úžasného. během několika hodin jsme měli pocit, že se velmi zřetelně mění podzim na zimu. Krásně zbarvené listy stromů postupně přecházely v lehce zasněžené oblasti. Vše to vyůstilo v úžasnou scenérii u tzv Atigun Pass, kdy jsme museli vystoupat do nějakých cca 1500 metrů a projet tímto průsmykem mezi horami (jde o nejvýše položený průsmyk na Aljašce. Díky němu se člověk dostane přes pohoří zvané Brooks Range a najednou se před ním objeví už jen nekonečná téměř rovná planina, která vede až na samotný sever Aljašky. Už se blížil pomalu večer a my jsme se rozhodli utábořit právě na úpatí tohoto pohoří a na začátku pobřežní planiny. V průvodci jsme si zjistili, že je zde zrovna kemp (tzv. Galbraith Campground). No kemp...... raději to upřesním - spíše jedna kaďibudka a "foodlockery", kam jsme si mohli přes noc odložit jídlo, ať nenalákáme medvědy. V kempu jsme byli samozřejmě sami. Právě na tomto místě jsme zažili něco opravdu úžasného. Nejprve jsme si udělali večeři, když v tom jsme zjistili, že se k nám blíží dvě postavy a každá z nich měla v ruce zbraň. Už jsme promýšleli, co uděláme, zda bude lepší, když jim dáme vše, co budou chtít, jen ať nikomu neublíží, ale nakonec se z nich vyklubalo, že jsou to lovci (myslím, že to byli původem Poláci) a byli strašně příjemní a chtěli akorát něco poradit. Tak jsme si všichni oddychnuli a v klidu se najedli. Tahle siesta trvala asi do 2 hodin ráno (kemp byl opravdu na geniálním místě - všude okolo foukal vítr, ale ten kemp byl na místě, kde jsme nic necítili) a právě když jsme se vraceli ke stanům, tak se nad námi objevila polární záře. Ten zážitek nejde popsat, protože fotka nedokáže zachytit ten úžasný tok barev. Je to jakoby nad vámi tekla zelená řeka a měla spoustu přítoků, které se neustále mění. Celé to trvalo asi 10 minut a tak jak připlula, tak tak i zmizela. Prostě něco úžasného. V průvodci jsem si pak vyhledal následující informace: polární záře neboli northern lights (aurora) se objevuje 50-200 mil nad zemským povrchem. Sluneční větry vanou do atmosféry a narážejí na plynové molekuly. Na konci zimy trvá hodiny, jindy zase jen 10 minut. Nejběžnější je zelená a bílá, červená je jen zřídka. Ve městě Fairbank je možné ji vidět 240 nocí za rok. V roce 1958 prý byla červená tolik, že všichni hasiči z okolí Fairbank přijeli hasit les a až pak zjistili, že jde pouze o polární záři.

Když jsme ráno vstávali (spali jsme navlečení a s čepicemi ve stanech (děvčata raději v autě), tak jsem udělal pár fotek tohoto úchvatného místa. Pak jsme se vydali na samotný sever. Teď již krajina byla spoustu mil zcela jednotvárná a bez vyššího porostu, později jsem se dočetl, že jde o oblast pokrytou permafrostem, tedy po celý rok zmrzlou vrstvou a jen na povrchu jsou nějaké rostliny. V tomto prostředí jsme měli několikrát možnost vidět zvířata podobná bizonům a sice Pižmoně (musk ox). Tohle zvíře se na Aljašku dostalo již před 600 000 lety a je menší a chlupatější než bizon. Žije vždy ve skupině a pokud je ohrožen, tak vytvoří kruh a v něm chrání své potomky. To se přesně stalo, když jsem se co nejvíce přiblížil, abych si je vyfotil. Po několika hodinách jízdy jsme byli ucíle cesty - město Dead Horse. To je město, v němž je vše připraveno na práci na ropných polích. Všude okolo jsou už jen ropné rafinérie. Na úplný sever už se nedá jet autem, ale je třeba si koupit lístek na autobus a za 3 km zaplatit 37 dolarů. Bylo to dost peněz, ale nechtěli jsme si to nechat ujít a tak jsme se vyfotili na nejsevernějším výběžku naší cesty u Beaufortova moře. Řidič nám prozradil, že jsou takoví, kteří se sem jedou okoupat. My jsme tam jen na chvilku vkročili nohama, ale bylo to strašně studené. Město jsme si projeli a raději rychle vyrazili na zpáteční cestu. Většinou jsem řídil já, protože auto bylo napsané na mě, a tak jsem i tentokrát řídil když v tom asi po hodine a půl jízdy se vlevo od nás objevilo stádo pižmonů, prudce jsem zabrzdil a vyrazil si je ještě s jedním kamarádem vyfotit, ale když jsme se vrátili, tak jsme zjistili, že nám uchází kolo. Co teď? Měli jsme rezervu, ale věděli jsme, jak nebezpečné by bylo se spoléhat jen na jedno kolo. To psali v každém průvodci, ať se v žádném případě nevydáváme nikam bez rezervy, tak jsme se vrátili do Dead Horse a nechali si to opravit. Ihned jsme se vydali opět na zpáteční cestu a navečer dorazili právě na to samé místo jako jsme spali, když jsme spatřili polární záři.

Další den jsme projížděli tím samým průsmykem, ale již byl zasněžený (zde byly ovce - dall sheep - šli jsme k nim opravdu blízko), takže jsme se tak tak dostali dolů a pak už jen spěchali pryč a vstřebávali zážitky.